Psi, kteří mě formovali 

Cassey

Ten, u kterého to všechno začalo.  

Kdyby se mě někdo zeptal, jak vznikla CheekyFox, neukázala bych na žádný kurz ani certifikát.

Ukázala bych na jednoho psa.

Cassey mě frustroval, inspiroval a nutil přemýšlet úplně jinak. Díky němu jsem si začala klást otázky, které bych si jinak možná nikdy nepoložila. Když se dnes ohlédnu zpátky, většina toho, jak přemýšlím o psech a tréninku, začala právě u něj.

K bull plemenům mě to táhlo odjakživa. Ještě dávno předtím, než jsem nějakého měla doma, jsem o nich četla všechno, co jsem našla, a snažila se pochopit, proč vzbuzují tolik emocí. Proto když Cassey přišel do mého života, byla jsem přesvědčená, že jsem připravená.

:-)

Dělali jsme všechno "správně". Psí školka, socializace, cvičák, poslušnost... Jenže velmi rychle jsem zjistila, že to, co funguje pro mnoho jiných psů, nemusí fungovat pro toho mého.

Cassey byl neuvěřitelně chytrý, plný energie a měl obrovský drive. Učil se s nadšením, ale soustředit se mezi ostatníma psama pro něj bylo mnohem těžší. A já měla pocit, že si s ním trenéři, ke kterým jsme chodili často nevěděli rady. 

A tak jsme začali hledat vlastní cestu.

Vyzkoušeli jsme agility, frisbee, triky, coursing, dog scootering i dog trekking. Ne proto, že bych sbírala tituly, ale protože jsem chtěla přijít na to, co dává smysl právě jemu.

V té době u nás moderní trénink založený na pozitivním posilování teprve začínal. Klikr pro mě znamenal knihy, videa a spoustu pokusů i omylů. Něco fungovalo skvěle doma, ale mezi ostatníma psama se všechno rozpadalo. Místo toho, abych se snažila za každou cenu přizpůsobit Casseyho tomu, jak se "má" trénovat, začal mě učit pokládat si úplně jiné otázky.

Dnes si uvědomuji, že problém nebyl v Casseym.

Jen potřeboval jiný přístup, než jaký jsme kolem sebe běžně vídali.

Les se stal naším cvičákem. Postupně jsme se naučili pracovat s emocemi, frustrací i reaktivitou. Stal se z něj pes, kterému jsem mohla věřit - u kola, na běžkách i při výletech v přírodě.

O Casseyho jsem přišla těsně před jeho třináctými narozeninami.

Pořád mám pocit, že mě naučil víc než kterýkoli kurz, který jsem kdy absolvovala.

Livy

Pes, který mě naučil respektovat samostatnost.

Když jsem propadla dog scooteringu, věděla jsem, že jednou budu chtít psa, který byl vyšlechtěný pro běh. Tak se ke mně dostala Livy - evropský saňový pes.

Po bullíkovi byla úplně jiná. Jemnější, lehčí, s obrovským loveckým pudem, neuvěřitelnou vytrvalostí a chutí být neustále v pohybu. S Livy jsem se musela naučit komunikovat na větší vzdálenost, pracovat s jejími loveckými instinkty a přijmout samostatnost, která k takovému psovi jednoduše patří.

Právě ona mi ukázala, že dobrý trénink není o plemeni, které bychom si přáli mít. Je o psovi, který stojí před námi.

Dnes je z Livy jedenáctiletá dáma. Pořád mě doprovází na výletech, běhá s námi po loukách a lesích při toulkách s koňmi a baví ji dog fitness. Mushing už jsme nechaly za sebou a těším se, že spolu objevíme svět noseworku.

Cinder

Pes, který mě učí, že odvaha nevzniká tlakem, ale pocitem bezpečí.

Myslela jsem si, že citlivé psy už znám. Cinder mě přesvědčuje o opaku. 

Cindera jsem si pořídila, protože jsem věděla, že v mém životě chybí bull. Dost mi Casseyho připomíná, ale stal se úplně jiným učitelem.

Od začátku vyrůstá na shapingu, je dobře socializovaný a rád zkouší nové věci. Přesto mě každý den učí, že citlivý pes nemusí být bojínek. Někdy stačí jediná špatná zkušenost a najednou je mnohem důležitější pracovat s pocitem bezpečí než pokračovat podle plánu.

Nutí mě mnohem víc přemýšlet o stresu, copingových strategiích a o tom, jak obrovský význam mají i ty nejjemnější změny v řeči těla.

Díky Cinderovi jsem pochopila, že někdy není nejdůležitější učit nové věci. Důležitější je poznat, kdy zpomalit, změnit plán a dát psovi prostor říct, co právě potřebuje.